Foukáním skla se vyrábělo a vyrábí velké množství sklářského sortimentu, zejména dutého skla, a to včetně lahví a do jisté doby i tabulové sklo. Dalšími technologiemi je ale i tažení, lití válcování, či lisování skla
Sklářská píšťala
Asi jeden metr dlouhá železná trubka, z jedné strany opatřená dřevěným obalením, které chrání skláře před popálením o kovovou část píšťaly. Ze strany opatřené dřevěným pláštěm je trubka ukončena náustkem a z druhé strany je konec píšťaly rozšířen.
Marble
Hladká železná deska, pomocí které sklář dává sklu základní tvar.
Dále používá sklář mnoho různých kleští k formování a střihání skla. Nezbytnou součástí sklářské výroby jsou i železné a dřevěné formy, pomocí kterých urychluje výrobu sortimentu vyžadujícího pravidelnost.
Výroba lahví
Ze skla nabraného na píšťalu vyfoukne sklář malou baňku. Otáčením píšťaly postupně docílí pravidelného tvaru. Kleštěmi baňku povytáhne a takto povytaženou baňku rozkmitá. Kmitáním dosáhne prodloužení tvaru. Takto zformovanou baňku vloží do formy a foukáním docílí roztažení skloviny do pravidelného tvaru. Po vyjmutí lahve z formy ji oddělí od píšťaly. Poté se u lahve vyformuje hrdlo a navine se na něj proužek skla, který má zpevnit hrdlo proti prsknutí. Hrdlo u lahví, které mají být pravidelné se formuje pomocí forem, popř. speciálním přístrojem. Protože jde ale o velmi náročnou a zdlouhavou práci, obstarávají ji různé stroje, které vznikaly v průběhu historie.
Výroba tabulového skla foukáním
Začátek je obdobný jako u výroby lahví. Kmitáním dá vyfouknuté baňce hruškovitý tvar. Poté baňku opět zahřeje, vztyčí píšťalu nad hlavu a silně fouká dál, než se tvar baňky rozšíří do šíře budoucího válce. Poté sklář nechá píšťalu rychle klesnout, čímž se sklo protáhne a vytvoří válcovitý tvar. Dalším foukáním se váleček zvětší na větší válec. Poté se spodní strana válce profoukne a prostřihne nůžkami. Poté se válec položí na lavici a píšťalou se otáčí tak dlouho, než se spodní okraj rozšíří do šíře válce. Poté se válec oddělí od píšťaly.
Vzniklý válec se podélně rozřízne a vloží se na plát do rovnací pece, kde se znovu zahřeje a železnou tyčí se rozvine. Poté se měkkým dřevem uhladí. Takto vzniklé tabulové sklo má ovšem tu nevýhodu, že sice kvalitně propouští světlo, ale poměrně výrazně deformuje obraz. Jak je také vidět z postupu, lze takto vyrábět poměrně omezené rozměry tabulového skla a navíc je jeho výroba velmi náročná a tedy i drahá.
Výroba tabulového skla tažením
Ve vaně s roztavenou skelnou hmotou je umístěn ohnivzdorný plovák se štěrbinovým otvorem. Sklo, které vystupuje otvorem se poté zachytí na železnou desku, která se vytahuje vzhůru. Takto vzniklá deska se dále upravuje. Tažené sklo je rovné a bez bublinek. Někdy je na něm patrné podélné vrstvení. Kvalita skla je mnohem vyšší, náklady nižší a průhlednost skla se výrazně zlepšila (v porovnání s cenou).
Lití tabulového skla
Na licí stůl, kterým obvykle bývá litinová deska se nalije skelná hmota. Přebytečná hmota z desky odteče do speciálně uzpůsobených žlabů. Takto vzniklá deska se poté vychladí v chladící peci. Desky vyrobené litím jsou mnohem silnější a mívají hrubý povrch. Tyto desky se tedy používají ke speciálním účelům, jako je např. zasklívání namáhaných prostor (střechy, které musí odolat i mechanickým vlivům). Kvalita skla se dá zlepšit broušením a další povrchovou úpravou.
Lisování skla
Tam, kde se nevytváří uzavřený tvar se v sériové výrobě používá lisování. Skelná hmota se vlije do připravených forem, u menších předmětů i mnohonásobných a poté se do formy vtlačí protikus formy. Lisované sklo má obvykle po straně šev, který se vyznačí v místě spojení různých částí forem.