Jaroslav Barhoň

Jaroslav Barhoň

barhonjaroslav@seznam.cz
JaroslavBarhon@seznam.cz
Sklo bylo známo již ve starověkých civilizacích. V Oxfordu v Anglii jsou uloženy skleněné artefakty pocházející z Egypta, z roku 3300 př.n.l. Důkazy o foukaném skle, a tedy i o použití sklářské píšťaly pocházejí již z roku 1900 př.n.l.

Sklářství se rozšířilo postupně z Egypta do Římské říše a průběžně po celém tehdejším známém civilizovaném světě. Lze se domnívat, že objev skla proběhl v přibližně téže době, v různých civilizacích, po celém světě. Než se sklo a sklářství dočkaly opravdu užitné podoby, uběhlo od doby objevení skla spousta času. Např. tabulkové okenní sklo přišlo na svět teprve ve 3. století našeho letopočtu. Cena tabulového okenního skla ovšem byla příliš vysoká a tak bylo toto sklo používáno téměř výhradně v palácích a u církevních staveb.

Ve středověku dochází k rozmachu sklářství, a to zejména benátského skla, které dodnes zůstává pojmem. Sklářská technologie sice byla přísně tajena, ale jak to už na tom světě chodí, došlo k jejímu vyzrazení a „moderní“ sklářství se záhy rozšířilo do celého tehdejšího civilizovaného světa.

V 17. století se ve Francii objevuje foukané zrcadlové sklo a o téměř sto let později se zde objevuje technika výroby skla litím.

Nejstarší nálezy skleněných výrobků v českých zemích se datují do dob keltského osídlení, tedy cca 3 století př. n. l. S největší pravděpodobností však byly tyto předměty zakoupeny z jiných krajin. Písemné doklady o sklářství v českých zemích pocházejí z 12. století. Sklárny jsou doloženy v písemných i archeologických pramenech již ve 13. století.

Se zvyšující se úrovní obyvatelstva se začala zvyšovat i poptávka po výrobcích ze skla. Ve velké části pohraničních lesů se tak začaly objevovat desítky malých skláren, a to i díky podmínkám, které zde měly. Množství dřeva, nezbytného k výrobě skla tak daly vzniknout opravdu velkému množství skláren a sklárniček.

Ve sklářství platilo víc, jak ve spoustě jiných řemesel, že řemeslo i tradice se dědí z otce na syna. Technologie výroby byla přísně střeženým tajemstvím. Kobaltové (modré) sklo, český křišťál, hyalitové sklo, či lazurované sklo byly obrovským přínosem světovému sklářství. České sklo neslo a nese zvláštní znaky a známku kvality. Bylo a je pojmem po celém světě.

Za dob gotiky se české sklo vyrábělo ze skelné suroviny označované "Lesní" sklo. To bylo světlé a mělo blízko k pozdějšímu křišťálu. Ve své době bylo módní a proto se již ve 14. století vyváželo nejen do Německa, ale i do Francie a Flander. Charakteristickými tvary se staly štíhlé flétny a baňatější číše. Jako dekor byly použity spiny a perličkové nálepy.

V Novohradských horách se v renesanci, zhruba v polovině 16. století, objevuje po benátském vzoru technika malby skla emailem. Tato technika malby se brzy modifikovala a projevily se v ní čistě středoevropské rysy. Emailová technika tak rozšířila možnosti dekorace skla, ale oblibu získala i díky schopnosti zakrýt drobné vady skla. Díky tomu sklárny uplatnily i skla druhé třídy a snížily tak reálné náklady. Ovšem tento systém se užívá stále.

Caspar Lehmann se stal v na přelomu 16. a 17. století průkopníkem v oblasti rytí skla, kdy původně rytec diamantů začal tvořit bohažě dekorované poháry právě metodou rytí. Tato technika se následně projevila i u barokního skla. Barokní sklo je význačné svým kvalitativním a uměleckým zpracováním a bohatě se u něho prosadila právě technologie rytí. S nárůstem ryteckých dílen se rychle rozšířil sortiment i na sklo komerční, které se rozšířilo i mezi šlechtu a měšťanské obyvatele.

Po třicetileté válce se objevuje čiré sklo, známé spíše jako český křišťál, který se velmi brzy stal nejvýznamnějším sklářským exportním artiklem a zařadil české země mezi nejvýznamnější exportéry skla na světě.

Technická vyspělost českého sklářství se projevila výrobou zejména v 18. století, kdy se objevovaly technologicky na svoji dobu velmi neobvyklé kousky skla. Další významný technologický a zejména umělecký posun přinesl Bedřich Egermann, který experimentoval s barevnou sklovinou.
České sklo mělo od středověku v Evropě své zvláštní postavení. Bylo měřítkem dobové módy, přinášelo technické a technologické zlepšení, díky obrovskému rozsahu produkce a schopnosti českých obchodníků se záhy stalo zbožím, s nímž se bylo možno setkat bez nadsázky na celém světě. Čeští skláři působili v mnoha zemích při zakládání místních podniků, pomáhali stavět pece, vychovávali skláře. To vše vytvořilo obrovskou tradici, již v sobě české sklo nese.

Prvenství ve zpracování skla, v přínosu uměleckém i technologickém si české země vždy dokázaly obhájit své významné přední postavení a české sklo vždy bylo a je uznávaným v celém světě. Přicházející automatizace samozřejmě klasické sklářství odsouvá do ústraní, ale zejména kvantitou. Umělecky a řemeslně ztvárněné a ručně vyráběné kousky si ovšem své místo na výsluní stále drží a jsou stále významným znakem české společnosti.

Sklo je bezbarvá hmota, skládající se z kyseliny, zpravidla křemičité, nebo borité a z nejméně dvou zásad, z nichž jedna je alkalická, tedy kysličník sodný nebo draselný, a druhou je zemina, kysličník vápenatý nebo kovový kysličník, např. olovnatý, hlinitý nebo zinečnatý. Tato směs kyselin a zásad, důkladně umletá a promíchaná se všemi přídavnými látkami se nazývá sklářský kmen. Podle vzájemných poměrů jednotlivých látek a množství jednotlivých příměsí vznikají skla různě barevná, ale zejména různě kvalitní. Nejdůležitější součástí směsi je kyselina křemičitá, která se přidává ve formě písku a křemene. Dále je to kysličník vápenatý, který se do směsi přidává v podobě vápence, křídy, či vápenitého pískovce. Jako alkalická zásada slouží často sulfát sodný.

Tavením vznikají různé chemické pochody a změny. Různé sloučeniny přidávané do směsi dávají sklu specifickou barvu, ale i vlastnosti. Např. modré sklo vzniká vlivem přidaného kobaltu a červenou barvu dodává sklu zase zlato. Příměsi železa zabarvují sklo do zelena.

Tavením kmene ve vysokém žáru se vytvoří nestejnorodá a neprůhledná hmota plná bublin. Do roztavené hmoty se přidávají různá činidla a zvýší se teplota. Čeřením skla dochází k uvolňování bublinek, k řídnutí hmoty a zvyšuje se jím průhlednost skla. Protože je takto zpracovaná hmota k dalšímu zpracování nepoužitelná, musí se nechat sejít, tedy vychladnout. Teprve takto připravená hmota je připravena k ručnímu, či strojnímu zpracování.
Technologie zpracování skla

Foukáním skla se vyrábělo a vyrábí velké množství sklářského sortimentu, zejména dutého skla, a to včetně lahví a do jisté doby i tabulové sklo. Dalšími technologiemi je ale i tažení, lití válcování, či lisování skla

 

Sklářská píšťala

Asi jeden metr dlouhá železná trubka, z jedné strany opatřená dřevěným obalením, které chrání skláře před popálením o kovovou část píšťaly. Ze strany opatřené dřevěným pláštěm je trubka ukončena náustkem a z druhé strany je konec píšťaly rozšířen.

 

Marble

Hladká železná deska, pomocí které sklář dává sklu základní tvar.

 

Dále používá sklář mnoho různých kleští k formování a střihání skla. Nezbytnou součástí sklářské výroby jsou i železné a dřevěné formy, pomocí kterých urychluje výrobu sortimentu vyžadujícího pravidelnost.

 

Výroba lahví

Ze skla nabraného na píšťalu vyfoukne sklář malou baňku. Otáčením píšťaly postupně docílí pravidelného tvaru. Kleštěmi baňku povytáhne a takto povytaženou baňku rozkmitá. Kmitáním dosáhne prodloužení tvaru. Takto zformovanou baňku vloží do formy a foukáním docílí roztažení skloviny do pravidelného tvaru. Po vyjmutí lahve z formy ji oddělí od píšťaly. Poté se u lahve vyformuje hrdlo a navine se na něj proužek skla, který má zpevnit hrdlo proti prsknutí. Hrdlo u lahví, které mají být pravidelné se formuje pomocí forem, popř. speciálním přístrojem. Protože jde ale o velmi náročnou a zdlouhavou práci, obstarávají ji různé stroje, které vznikaly v průběhu historie.


Výroba tabulového skla foukáním

Začátek je obdobný jako u výroby lahví. Kmitáním dá vyfouknuté baňce hruškovitý tvar. Poté baňku opět zahřeje, vztyčí píšťalu nad hlavu a silně fouká dál, než se tvar baňky rozšíří do šíře budoucího válce. Poté sklář nechá píšťalu rychle klesnout, čímž se sklo protáhne a vytvoří válcovitý tvar. Dalším foukáním se váleček zvětší na větší válec. Poté se spodní strana válce profoukne a prostřihne nůžkami. Poté se válec položí na lavici a píšťalou se otáčí tak dlouho, než se spodní okraj rozšíří do šíře válce. Poté se válec oddělí od píšťaly.

Vzniklý válec se podélně rozřízne a vloží se na plát do rovnací pece, kde se znovu zahřeje a železnou tyčí se rozvine. Poté se měkkým dřevem uhladí. Takto vzniklé tabulové sklo má ovšem tu nevýhodu, že sice kvalitně propouští světlo, ale poměrně výrazně deformuje obraz. Jak je také vidět z postupu, lze takto vyrábět poměrně omezené rozměry tabulového skla a navíc je jeho výroba velmi náročná a tedy i drahá.


Výroba tabulového skla tažením

Ve vaně s roztavenou skelnou hmotou je umístěn ohnivzdorný plovák se štěrbinovým otvorem. Sklo, které vystupuje otvorem se poté zachytí na železnou desku, která se vytahuje vzhůru. Takto vzniklá deska se dále upravuje. Tažené sklo je rovné a bez bublinek. Někdy je na něm patrné podélné vrstvení. Kvalita skla je mnohem vyšší, náklady nižší a průhlednost skla se výrazně zlepšila (v porovnání s cenou).


Lití tabulového skla

Na licí stůl, kterým obvykle bývá litinová deska se nalije skelná hmota. Přebytečná hmota z desky odteče do speciálně uzpůsobených žlabů. Takto vzniklá deska se poté vychladí v chladící peci. Desky vyrobené litím jsou mnohem silnější a mívají hrubý povrch. Tyto desky se tedy používají ke speciálním účelům, jako je např. zasklívání namáhaných prostor (střechy, které musí odolat i mechanickým vlivům). Kvalita skla se dá zlepšit broušením a další povrchovou úpravou.


Lisování skla

Tam, kde se nevytváří uzavřený tvar se v sériové výrobě používá lisování. Skelná hmota se vlije do připravených forem, u menších předmětů i mnohonásobných a poté se do formy vtlačí protikus formy. Lisované sklo má obvykle po straně šev, který se vyznačí v místě spojení různých částí forem.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one