Jaroslav Barhoň

Jaroslav Barhoň

barhonjaroslav@seznam.cz
JaroslavBarhon@seznam.cz

Šindelářství

Od dob jeskyní, přístřešků z větví a kůží jsme již daleko, přesto není marné si připomenout materiály, které sloužili k vytvoření bezpečného přístřešku pro naše předky. Od jeskyní přešli lidé k větvím, ze kterých vytvářeli roztodivné přístřešky. Jak plynul čas, naučili se využívat vrstvení těchto materiálů, a to jak větví, rákosu i kůže. Podle oblasti si lidé volili i materiál, ze kterého vytvářeli střešní konstrukci a následně krytinu.

V mnoha rozvojových zemích, ale zejména pak mezi obyvatelstvem domorodým jsou tyto materiály a technologie k vidění dodnes a mnoho turistů z vyspělých průmyslových zemí je vyhledává dodnes jako atrakci a romantické ubytování na dovolené.

Do češtiny se pojmenování šindel dostalo nejspíše od Germánů (die schindel), ale lze je doložit také jako odvozené z latinského slova scindula - štípat. Šindel v českém jazyce zdomácněl a dostal se i do úsloví (hubený jak šindel).

Hotové šindele připomínají rovná či zkosená prkénka, která ale mají břit a drážku a při troše fantazie je lze přirovnat k palubkám. Do sebe tak dobře zapadají. Krása šindele vynikne teprve při jejich pokládání. Není tedy divu, že se na některých nově vystavěných domech tato krytina opět objevuje. Nejčastěji je však šindel vidět při rekonstrukcích ve skanzenech a při zkrášlování zejména církevních památek a v drobné zahradní architektuře, kde spousta lidí ráda připlatí za krásu šindelové střechy.

Vše začíná štípáním správně vybraného špalku. Přestože dnes si pomáhají šindeláři různými mechanickými stroji, zejména štípačkami, stále musí mít v rukou fortel a pořádnou sílu, protože manipulace s pečlivě vybranými špalky je stále stejně náročná, jako kdysi.

Přestože je dřevo dobře obrobitelný materiál a základní opravy šindelové střechy si zvládl udělat kdekterý zručný chalupář, začalo se velmi záhy šindelářství specializovat a věnovali se mu odborně vyučení řemeslníci, jejichž krásnou práci můžeme mnohdy obdivovat ještě dnes. Nejpoužívanějším materiálem k výrobě šindele je smrk. Méně často pak modřín či jedle. O výběru materiálu tak obvykle rozhodovala zejména cena, která byla samozřejmě u smrku nejnižší. Obsah pryskyřic je však tou nejpodstatnější vlastností dřeva, ze kterého je šindel vyroben. Modřín obsahuje samozřejmě největší množství těchto látek a modřínové šindele tak nejdéle odolávají povětrnostním podmínkám a hnilobám. Právě kvůli této vlastnosti a také dostupnosti byly modřínové šindele také nejdražší.

Modřín se samozřejmě také liší, a to zejména podle oblastí, kde byl těžen. Horské podmínky dávají dřevu zvláštní pevnostní vlastnosti, které se samozřejmě pozitivně promítli na střeše. Dřeva z horských oblastí jsou obecně hutnější.

Dalším materiálem, jehož odolnost vůči povětrnostním vlivům se stala legendární je dub. Jeho cena byla a je pro mnoho lidí ovšem příliš vysoká. I v dnešní době je dubový šindel velmi výjimečným materiálem, který je jen velmi zřídka používán i při rekonstrukcích.

Šindel se pokládal zpravidla ve dvou vrstvách na latění, na které se přibíjel hřeby. Na obklad stěn se zpravidla užívala jediná vrstva.

Myslíte si, že zvládnete udělat šindel? Pokud ano, tak vezte, že základ šindelové střechy leží někde hluboko v lese a nikoliv v hromadě kulatiny, která vám má posloužit v zimě jako topivo. Dřevo by mělo mít nejlepší vlastnosti a mělo by se velmi blížit dřevu houslařskému. Smrk má velmi dobré rezonanční vlastnosti, které se užívají právě i při výrobě hudebních nástrojů. Jde však o dřevo, které neroste všude. Léta stromu musí být rovnoměrná, rovně rostlá a nikoliv kroucená pod vlivem povětrnostních vlivů. Stromy vhodné k výrobě šindele se vybírají na stojato a jejich těžba probíhá v zimních měsících, kdy jsou stromy ve vegetačním klidu a obsahují tedy pouze mizivou část mízy. Kmen takového vytěženého stromu poté zůstává v lese, kde dochází k jeho dalšímu pozvolnému vysychání. Kmen zůstává v kůře, která pomáhá regulovat jeho vysychání, ale také funguje jako obinadlo. Vysychající kmen prochází náročným procesem plným pnutí a uvolňování napětí. Pokud byste takový strom odkornili, mohlo by dojít velmi snadno k jeho roztržení vlivem vnitřního pnutí a takový kmen by ztratil velkou část své hodnoty.

Výroba šindele začíná pokrácením vybrané části kmene na špalky požadované délky. Ty se následně odkorní. Poté následuje štípání, jehož účelem je vytvořit maximum vhodných štěpků, jejichž struktura maximálně respektuje rovnoběžnost vláken s osou šindele. Šindele se neřežou, ale štípají, protože štípané dřevo respektuje přirozenou strukturu dřeva a dřevo je tak více uzavřené a tedy odolnější vůči vnějším vlivům.

Naštípaný šindel se poté povrchově doupraví tak, aby se odstranily zejména větší nerovnosti vzniklé např. při štípání. Poté se vytvaruje břit a vytvoří drážka.

Po naštípání a vytvarování šindele se nechává přirozeně schnout několik měsíců, čímž se dosáhne větší tvarové stálosti dřeva.

Šindele jsou současnými šindeláři obvykle dodávány v nejrůznějších délkách a tvarech, podle přání zákazníka. Kónické šindele obvykle mají ale specifický účel a lze je tedy použít pouze na omezené množství architektonických prvků.

Estetický, izolační a kvalitativní vlastnosti nelze šindeli upřít. Štípaný šindel navíc nevyžaduje tak častou péči, jako šindel řezaný a jeho odolnost proti nepříznivým přírodním vlivům je také nepopiratelná, zvláště proti kroupám.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one