Jaroslav Barhoň

Jaroslav Barhoň

barhonjaroslav@seznam.cz
JaroslavBarhon@seznam.cz
Sekernictví se zabývali stavbou vodních kol a mlýnských strojů a základy tohoto řemesla můžeme hledat již ve 12. století. Sekerníci obvykle putovali za prací od mlýna ke mlýnu, kde byly srdečně vítáni. Většina starých mlynářů ovšem sekernické řemeslo zvládalo poměrně obstojně. Putující sekerníci zprostředkovali styk mezi jednotlivými mlýny a kromě toho bylo mezi nimi dost obratných specialistů, kteří se výborně vyznali ve stavbě některých strojů složitějších. Ovládali například konstrukci heverů a výstrojů, vodních kol, přistrkovacích pil.
Sekernictví vynikalo vysokou náročností a kvalitou řemeslné práce. Mezi sekernická díla patřilo velké množství různých vodních děl, hnacích i mlecích zařízení, vybavení větrných a vodních mlýnů, hamrů, mostů, valch, pil a žentourů. V oblasti zpracování dřeva patří sekernické umění k naprosté špičce.
Důvtip a vynalézavost, neobyčejná přesnost, individuální přístup ke každému dílu, úžasná technická důmyslnost a dokonalá znalost materiálu, i přírodních podmínek, kde dílo vznikalo, to vše patřilo k hlavním vlastnostem a vybavení sekerníka. Samozřejmě krom velmi důmyslného náčiní. Ve skutečnosti byl každý sekerník technologem, konstruktérem, technikem a v neposledním místě i zhotovitelem každého díla. Výpočet průtoku vody, od toho odvozená velikost kola, sklon a velikost náhonu, to vše ovlivňovalo velikost a umístění kola a samozřejmě vnitřní ústrojí mlýna. Výpočet a konstrukce převodů a mnoho dalšího, a to vše bez užití moderních výpočetních pomůcek, pouze se zkušenostmi předchozích generací.
Každá práce znamenala i mnoho zkoušení a znehodnoceného dřeva. Opakované zkoušky, které prováděl nakonec vedly k doladění celého zařízení tak, že pracovalo efektivně a spolehlivě.
Vrchol a zároveň konec sekernického řemesla byl v 19. století. Dnes již mnoho lidí toto řemeslo nezná ani z doslechu, přesto um starých mistrů dodnes obdivují v mnoha skanzenech.
Sekernické náčiní bylo z velké části obdobné, jako náčiní tesařské, či truhlářské. Základní náčiní ovšem tvořily nejrůznější sekery, jako např. širočina, teslice, pobíječka, hlavatka, dlabačka a jiné. K tomu patřilo několik měřících pomůcek, jako jsou kružidla, rovné míry, šablony, formy, úhelníky a pokosníky.
Sekernickou sekeru bylo obvykle snadné poznat, protože topůrko takové sekery bylo vyhnuté do strany, podle toho, jestli byl sekerník levák, nebo pravák.Dalším vybavením byly různé pily, včetně pily dvouruční. Hoblíky, nebozezy, pořízy, hoblíky, dláta a nezbytné paličky a kladívka, to vše také patřilo k nezbytnému vybavení sekerníka.
„Virgule“ mu pomáhala při značení obrysů, „kročky“ k rozměřování palců. „Píka“ byla delší lať s jedním pohyblivým a druhým pevným hrotem. K rozměření vodního a palečního kola nebo pastorku používali sekerníci virguli, kružidlo, píku, „motýl a loukoměr“.
Svoje nářadí pečlivě střežil a vozil s sebou na jednotlivé zakázky. Drobnější nosil na zádech v ruksaku nebo je ukládal do dřevěné speciálně upravené staré vojenské truhly, kterou převážel na trakaři. Jen pilky měl zavěšeny přes rameno, větší a rozměrnější nářadí mu třeba mlynář nechal odvézt koňským povozem.
K vybavení sekernické dílny poté v některých případech patřila i hoblice, březnice, soustruh a šestiramenný kříž „štok“, na kterém se zhotovovala vodní a paleční kola.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one