Jaroslav Barhoň

Jaroslav Barhoň

barhonjaroslav@seznam.cz
JaroslavBarhon@seznam.cz
1. Bednáři - pinteři - bečkáři - bečváři

Bednářské řemeslo se dělilo na bečváře, bednáře, neckáře, korytníky, pouzderníky a mnoho dalších. Nejdříve se bednáři od bečvářů rozlišovali sortimentem (bednář vyráběl běžné dřevěné nádobí z „bílého“ měkkého dřeva - štoudve, vany, škopky, bečky, necky, dřezy, džbery, putny, vědra, máselnice, konve, apod.). Bečvář dělal bečvy, sudy (sudy ležácké - 1000 až 10 000 litrů, sudy transportní - 10 až 800 litrů) a kádě z „černého“ dubového a bukového dřeva.

Bednářské nádobí se zprvu stahovalo dřevěnými obručemi – ty si bednář vyráběl z březových, lískových habrových či jiných materiálů. Bečváři pobíjeli své dílo obručemi kovovými. yráběli všechno dřevěné nádobí potřebné v domě a hospodářství, jako jsou škopky, dížky, vany, putny, voznice, ale také míry na obilí. Dále to byla sýřidla, máselnice, různé díže a podobně.

V 19. století bednářství a bečvářství splynulo a postupně jej vytlačila kovovýroba a stále levnější kovové nádobí, které se dostávalo do domácností a vytlačilo tak tradiční dřevěné nádoby.

Bečkářské produkty se podle archeologických nálezů objevovaly již v osmém a devátém století na území Velké Moravy. O nutnosti užívat dřevěné nádoby k uchovávání vína se již v 8. století objevila zpráva o zákazu Karla Velikého, který zakázal uchovávání vína v kožených vacích.

Bednářství je jedním z nejstarších řemesel zpracovávajících dřevo u nás. S rozkvětem vinařství a pivovarnictví rostl rostli i význam a potřeba bednářů, protože se velká část zboží převážela právě v sudech.

Bečváři se ale také specializovali a vznikala tak řemesla, jako neckaři, pinteři, bečkáři či nádobníci. Svoje místo v řemesle bednářském zaujali také smolaři, kteří zpracovávali smolu a vylévali jí sudy.

Mezi bednářské povinnosti patřila ale i údržba sudů, zejména těch obecních, které se používaly při hašení požáru.

V 15. století, v době lucemburské, sbíjeli z latí a prken neckáři necky nebo je soustružili a dlabali z celých kmenů.

V některých městech se neckářům říkalo brdaři, jinde korytníci nebo dřevkaři. Neckáři byli specialisté v oboru bečvářském, ke kterým lze připojit i smolaře, kteří dřevěné nádoby vylévali smolou.
1.2. Nářadí
Dužiny a dna se připravovala štípací sekyrou, nebo křídlovkou. Dužiny dále opracovával rovnými a tvarovými pořízy, nebo řezáky na strouhací stolici (březnici). Lícovou stranu dužiny bednář zpracovával hoblíky. Zvláštní pozornost věnoval dotykovým stranám, které hobloval mackem a beránkem.

Drážka pro dno se v dužinách vyráběných z měkkého dřeva vytvářela pomocí útorníku nebo vtěráku. Tato drážka se běžně označovala jako outor nebo útor. Dno se sestavovalo a sbíjelo bednářskými hmoždinkami a úkos do drážky se následně hobloval brámovníkem.

Zpola hotové nádoby se stahovaly stahovákem, který býval původně dřevěný s provléknutým provazem. Dužiny se dříve ohýbaly za horka přímým ohněm hořících hoblovaček. Tato práce se obyčejně odbývala na dvoře za stálého kropení dýh. Později se před ohýbáním dýhy vařily nebo rozpařovaly v uzavřených plechových nádobách. Obruče z prutů se nasekávaly a štípaly sekáčkem a přiřezávaly stroužkem. Konce se spojovaly provléknutím „na zámek“.

Malé sudy, soudky, jmenovitě i „bečky“ a někdy pro tento účel „prostice“ sloužily k přepravě soli, zejména vodní přepravou. Vešlo se do nich okolo 80 kg soli, vlastní bečka vážila asi 7 kg. Byly staženy březovými obručemi. Železné rozleptávala sůl a byly ke všemu i levnější.

S dřevěnými obručemi, kde nehrozila agresivní koroze se ustalo. Plně je zastoupily obruče železné, měděné i mosazné. Kovové se přisekávaly na potřebnou míru sekáčkem, probíjely průbojníkem a spojovaly nýtky na zvláštní kovadlince. Kovové obruče se natahovaly na nádobu a pobíjely se paličkou pomocí sedlíku.

Výpustní otvor se předvrtával hemerejzem a řezal prohlubníkem. Podobným způsobem se upravovala i ucha džberů, konví a putýnek. Konečná úprava hotových nádob se prováděla škrabáním i strouháním pomocí křiváků a skoblí nebo hoblováním stěn. Jako pomocné nářadí sloužila bednářům kružidla, míry všeho druhu, sudoměry, páky na zátky a jiné.

1.1. Výroba sudu

Bečvář vyhobloval z dubového ale i sosnového dřeva desky (dužiny), z nichž pak sud sestavoval. Dřevěné obruče vázal z vrbových holí. Dle městských inventářů vyráběli bečváři nádoby na pivo a víno, množstvím a rozmanitostí podivuhodné. Zapsány jsou kádě pivovarské (až po 20 kusech v jediném pivovaře), sudy rozličných velikostí, a různých funkcí, kaufy, varníky (např. varníků 17 sudů prázdných na zámku Hluboké r. 1490).

Bečváři byli povinni dělat všechny sudy dle předepsané městské míry. „Neměrných“ sudů nesměli dělat pod trestem kopy, dvou kop a do třetice pod zbavením řemesla. Konšelé jakožto strážci obchodu na to velmi dbali, ale také chránili bečváře, aby „sudoviny ani lesu obručného nikdo na jich škodu a drahotu nepřekupoval“. Poskytovali jim výhody nad jiná řemesla.

Bečváři také vyráběli okovy na vodu. Okov o dvou obručích byl v Praze a v Plzni mistrovským kusem. Zhotovovali také „truky pivné, necky, nečice, škopy a škopky, koryta, vany (vana na muže o dvou obručích byla také mistrovským kusem), máselnice, džbery … nádobí do kuchyně a hospodářství“.

Za práci litoměřičtí bečváři chtěli r. 1515 od vysmolení kaufů a sudů pivných po groši, od kaufů vinných dvojnásob, za kopu obručí kaufových chtěli 16 grošů, za kopu jiných sudových polovic, kdyby desku kádní obrátili (při opravě), za to chtěli groš, od připravování kádě 12 grošů.

Rubrika se stále zpracovává
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one