Jaroslav Barhoň

Jaroslav Barhoň

barhonjaroslav@seznam.cz
JaroslavBarhon@seznam.cz

Provaznictví

Jako nejstarší vázací materiál byly pravděpodobně používány tenké kořeny stromů, lýko, liánovité a popínavé rostliny, všelijaké kožené řemínky, střeva a šlachy zvířat a mnoho dalších podobných materiálů. Aby se docílilo větší pevnosti, používalo se více svazků tohoto materiálu, které se následně zkroutily.

 

Ruční předení bylo běžné až do počátku druhé poloviny minulého století. Dnes je ruční splétání spíše atrakcí na řemeslných trzích, než prostředkem k živobytí. Přesto lze provaz z přírodního materiálu najít na pultech běžných obchodů. Jde však o strojně vyráběné provazy.

 

Materiál určený k předení se nejprve vyčesává na vochlici. Jde o vyčesávání obdobné jako v tkalcovství. Panenky lněného, konopného, či jiného vlákna si provazník vložil do zástěry a začátek licny (pramene), kterou nejprve na požadovanou tloušťku umotal mezi prsty, zavěsil na háček provaznického stroje. Při pomalém ustupování uvolňoval ze zástěry vlákna, která nechal klouzat v navlhčené kůži, aby byla licna (pramen) hladká. Z hotových licen pak začal na léře stáčet hotový provaz.

 

Pletení vždy začínalo spřádáním vláken, po směru hodinových ručiček, tedy doprava. Následně se splétala vlákna navzájem, a to proti směru hodinových ručiček, tedy doleva. Vznikl tak pramen, jejichž splétáním, tedy opět doprava vznikaly provazy různé síly.

 

Dnes ovšem velmi často narazíte na provazy, které jsou vyráběny z mnohem tenčích vláken a různými technologiemi. Syntetický provaz má ovšem i své nesporné výhody. Lze u něj téměř na míru určit jeho elasticitu, nosnost, a to vše při zachování minimální síly. Lze to nejlépe vidět na lanech horolezeckých, která musí odolávat vysokým nárokům, a to zejména odolnost proti oděru a povětrnostním vlivům. Syntetické vlákno navíc dobře odolává plísním, hnilobám a biologickým škůdcům, kteří si velmi rádi pochutnávají právě na lněných a dalších přírodních vláknech.

 

Jak si však žádala doba a společenské a sociální potřeby, začali se i provazníci sdružovat do cechu. O pražském provaznickém cechu je zmínka již v patnáctém století. Cechovní zřízení, nejen že regulovalo poměry směrem dovnitř, ale i navenek. Cech hlídal poctivost provazníků a jejich práci, urovnával mezi nimi spory a kontroloval i mnoho dalších vnitřně organizačních záležitostí. Navenek pak mnohdy vystupoval jako orgán prosazující společenskou prestiž řemesla, ale i jako nákupčí, kdy kupoval provaznický materiál ve velkém, čímž dosáhl nižších cen a tento materiál byl tak dostupný i provazníkům, kteří by na něj mnohdy finančně nedosáhli.

 

Řemeslné cechy vznikaly samozřejmě nejen ve městech, ale i na venkově. V menších obcích se ovšem do cechu kvůli síle sdružovalo i více řemesel. Díky tomu tak snáze dosáhly podobných výhod, jako cechy ve městech.

Licnovačka

Nymburačka

Dresina

Mufler

Kšír

Vůzek - stojan z prkna, v němž je tři až pět otvorů, do nich se nastrčí předchůdci pozdějších háčků, někdy zvané štěnce. Na zadní stranu desky (hlavy) se na tyto kličky nasunulo prkno s otvory, jímž se jako klikou otáčelo, čímž se štěnce uváděly do pohybu. Konec provazu byl na vozíku, kde točil klikou druhý provazník obráceným směrem.

Léř, vlk, habarka -

Mašnógl - přípravek na výrobu ok

Jako každé jiné řemeslo, i provazníci měli svého patrona, kterým byl svatý Postum a později svatý Florian.

 

Provaznickému řemeslu se zejména na venkově věnoval i kdekterý sedlák, který si pro svoji potřebu stáčel provazy sám. Mnoho provazníků nemělo ani dílnu, proto své řemeslo provozovali všude tam, kde byly chráněni před nepřízní počasí. V zimě to byly obytné místnosti, v létě pak přístřešky, stodoly, popř. za příznivých podmínek i modré nebe.

 

Zejména vandrovní provazníci vytvářeli své dílo přímo u zákazníka na dvoře, kde obvykle za své dílo dostával naturální odměnu v podobě jídla a materiál, jehož zásoby jim umožňovaly tkát i přes zimu. Veškeré potřebné vybavení si nosili obvykle na zádech, nebo si jej vezli ve vozíku.

 

Malé provazníky vytlačily v devatenáctém století vznikající továrny. Provazy se ale staly i doplňkovou výrobou v přádelnách textilních továren a mnoha dalších. Továrníci nakupovali materiál ve velkém a tedy mnohem levněji a s nově pořízenými výkonnými spřádacími stroji tak zatlačili klasické provaznictví do ústraní.

 

Jak šel čas, měnil se sortiment provazníků a od rybářských sítí se přesunuli k sítím volejbalovým a obdobně to vypadalo i se zbytkem sortimentu.

 

Jediným místem, kde se bez obtíží můžete setkat s historií provaznického řemesla je pouze jediné muzeum, věnující se provaznickému řemeslu, a to v Deštné u Jindřichova Hradce. Mezi další místa patří pak různé historické akce na hradech a zámcích a historické jarmarky, kde se ovšem spíše setkáte s kovářství a košíkářstvím.


Rubrika se stále zpracovává

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one